Od němčiny k češtině IV

Rekatolizace v podstatě vytlačila spisovnou češtinu z naukového i krásného písemnictví. Čeština zůstala jenom hovorovým jazykem prostého lidu na venkově.

Doc. PhDr. Josef Haubelt, DrSc.

Životní cesta Matěje Václava Krameria (1753-1808) začala 9. února 1753 v rodině Augustina Krameria, zprvu krejčovského mistra a pak hostinského, a Terézie Voříškové, dcery mydlářského mistra a klatovského měšťana. Klatovy, v nichž Kramerius vyrůstal, byly sídlem proslulé jezuitské koleje a latinské školy, na níž v době, kdy tu budoucí český publicista studoval, působil pozdější protiosvícenecký historik jezuitské provincie a stavovské společnosti František Pubička (1722-1807), avšak spolu s ním pozdější zednář a osvícenec Ignác Cornova (1740-1822). Kramerius studoval na latinské škole v době, kdy význam Klatov jako kulturního střediska západních Čech byl ještě zvýrazněn tím, že tu vznikl krajský úřad a vliv jezuitů byl vyvažován jistým nakupením správní inteligence na pozadí hospodářského i společenského vzestupu města. Studia na latinské škole ukončil Kramerius v roce 1773. Byl tedy svědkem občanských sympatií k císaři Josefu II., oživených ještě pobytem spoluvladaře Marie Terezie ve městě 21. října 1771, krátce před tím, než byl zrušen jezuitský řád. Kramerius pak studoval filozofii v Praze, kde se znovu setkal s Cornovou, v intelektuálním prostředí, silně ovlivněném na jedné straně Karlem Jindřichem Seibtem ,na druhé straně pak vlasteneckým sice, ale konzervativním profesorem elementární matematiky Stanislavem Vydrou (8). Jestliže v Klatovech byl jeho spolužákem pozdější josefinista Václav Stach, pak v Praze se jím stal mladý Josef Dobrovský.

Studentské prostředí svým osvíceneckým ruchem a vlasteneckým klimatem tlačilo studenta Krameria k vlasteneckému rytíři Janu Františkovi z Neuberka (1743-1784), oddanému ctiteli jazyka, literatury a dějin českého národa, sběrateli rukopisů, tisků a starožitností, kolem něhož se pohybovali František Martin Pelcl, Karel Rafael Ungarn, František Faustin Procházka, František Jan Tomsa a také Josef Dobrovský. Rodem byli Neuberkové po přeslici spojeni s Kryštofem Koberem z Koberšperka, měšťanem Menšího Města pražského, jedním z těch, kteří skončili svůj život 21. června 1621 na náměstí Starého Města pražského. Rytíř Neuberk s mimořádnou vytrvalostí nejenom shromažďoval české knihy, aby každému ze synů mohl odkázat jejich soubor. Dobrovský, který býval častým hostem u Neuberků, vzpomínal s jakou péčí se nemocný rytíř zabýval knihami z dílny Jana Václava Rosy (asi 1620-1689) a s jakou pílí shromažďoval lexikografickou dokumentaci českého jazyka. Podal dojímavé svědectví o vlastenci, který věděl, kam patří, a z jehož rukopisného odkazu čerpal pro své lingvistické práce ještě Josef Jungmann. Kramerius dostudoval filozofii a začal studovat práva, avšak pro nedostatek prostředků studií roku 1778 zanechal.

S pomocí Dobrovského nalezl skromnou obživu právě u rytíře Neuberka, u něhož pracoval za denní plat 30 krejcarů jako pomocník při pořádání sbírek a knihovny a jako zdatný opisovač starých českých rukopisů a tisků. Horlivě četl a studoval, zdokonaloval se v češtině a připravoval se na vstup do publicistiky.

Kramerius vyšel z měšťanského prostředí. K tomuto prostředí se také úspěšně obracel proto, že věděl, co české měšťanstvo a co český venkov potřebuje. V roce 1782 vydal spis Patentní ruční knížka pro měšťana i sedláka, náležitý výtah všech císařských královských patentů a nařízení, která od roku 1780 až do roku 1783 prošla. Lidový zájem o postup osvícenecké vlády byl natolik silný, že tento spis byl roku 1787 vydán znovu. Odpor k jezuitizmu vedl Krameria přímo k nadšení nad josefínskou tolerancí, a to tím spíše, že toleranční patent Josefa II. z 13. října 1781 byl v Praze ohlášen až v prosinci, s dvouměsíčním zpožděním, uveřejněn jenom německy, podle stanoviska gubernie prý proto, že se v Čechách měl vztahovat jenom na cizince. Kramerius rozpoznal, že tolerance má nemalý význam zvláště v podmínkách, kdy patentem o zrušení nevolnictví z 1. listopadu 1781 byla dále uvolněna závislost poddaných na vrchnostech. Tváří v tvář těmto dvěma patentům dal Kramerius své pero právě do služeb tolerance. V první polovině roku 1782 vydal svůj český překlad latinského Cirkulárního spisu pana z Háje, biskupa královéhradeckého, na duchovenstvo osady jeho strany tolerancí, spisu, jímž Jan Leopold Hay vyzývá k toleranci kněžstvo své diecéze, v rozporu se stanoviskem gubernia, podle nějž Češi toleranci nepotřebují. Počin pastýře z Hradce Králové ještě umocnil vydáním souhlasného listu Bohuslava Přika K důstojně velebnému biskupu královéhradeckému podle vydání jeho cirkulárního spisu na duchovenstvo osady jeho. Nadšení pro toleranci vedlo Krameria k evangelíkům, k pražskému měšťanu Štěpánu Kandóovi a k duchovním z Uher, kteří přicházeli do Čech, aby se postavili do čela nově vzniklých evangelických sborů. V roce 1783 přišel do Čech Jan Végh, který se stal správcem evangelického sboru v Libiši u Mělníka. Kramerius začal úzce spolupracovat s Véghem. Počátkem roku 1784 vydal Knihu Josefovu, překlad německého spisu Das Buch Joseph, jehož autorem byl Augustin Zitte. Tento spis, který vyšel česky v květnu 1784 už ve čtvrtém vydání, byl tolik úspěšný proto, že Krameria vedla jediná milost k pravdě, na zákonu jak přirozeném, tak i psaném a nám vydaném upevněné, kteréž se mnozí z katolických knězů až dosavad, ne méně než jako za dnů hrubé temnosti a nevypraveno umělosti na odpor staví a jí místa v osvíceném tomto století, jen aby pokudž ještě stačí, lid v pověrách podrželi, nejakž dáti nechtí. Cíl svého snažení stanovil pak Kramerius takto:… rozum lidský den po dni víc a víc osvěcovati jest v tomto století všech moudrých a pravdy milovaných mužů nejpřednější a nejznamenitější snažnost. Faráři zakazovali věřícím „knihu Josefovu“ číst, podle Krameria protože jim ne méně než jako sůl v očích čpí, poněvadž i tomu nejsprostšímu lidu katolickému oči otvírá, a navrhuje alespoň z částky, jakby Boha svého a vynecháním všech nálezů a přílepků lidských a bez obírání se pověrčivými mnišskými pobožnůstkami moudře velebiti mohl.“

Tolerance byla prvním velkým tématem Krameriovy publicistiky. Stala se jím proto, že znamenala doslova útok josefinismu proti překážkám, které do cesty osvícenectví stavěly zaostalé skupiny katolického duchovenstva a církevní hierarchie. Tolerance nebyla jenom úlevou nekatolíkům a Židům. Znamenala závažné změny ve vztahu katolíků k církevní správě. Tolerancí přestal být katolicismus samospasitelným náboženstvím. Jí se prohloubila laická i občanská orientace myšlení a cítění katolických věřících. K tomuto obratu nedošlo bez potíží. Krameriova publicistika pak sehrála významnou úlohu v přeměnách katolicismu z politického náboženství v soukromou záležitost. A je zásluhou Krameriovou, že tolerance nezůstala v českých zemích jenom josefínskou vládní politikou, nýbrž také vlasteneckým úsilím české měšťanské inteligence.

Kramerius, který se přesvědčil, že mezi českým lidem je hlad po české knize a po české tvorbě, se pokusil vstoupit i na cestu básnické tvorby. Vydal samostatnou sbírku Noví čeští zpěvové pro krásné pohlaví ženské. Vstoupil i na divadlo, když přeložil a roku 1785 vydal hru Salomona Gessnera Albert a Lotta aneb Ctnost v největší nouzi, hranou 27. dubna 1788 jako první představení v Růžodole. Nestal se však poetou. Usiloval o to, aby česky psal k nejširšímu okruhu čtenářů. Jeho první české knihy ukázaly, že nejširším polem pro uplatnění spisovné češtiny je publicistika.